Dopis pro Ježíška: vánoční pohádka na dobrou noc s hlasy postav

První kapitola. Dopis za oknem.

V malém městečku pod horami bydlel v podkrovním bytě chlapec Kuba. Bylo mu šest let, měl rozcuchané vlasy a jednu velkou starost.

Za týden byl Štědrý den a Kuba ještě neměl napsaný dopis Ježíškovi. Psát totiž zatím moc neuměl. Uměl jen K, U, B a A. A to na dopis nestačí.

Večer si sedl ke kuchyňskému stolu, vzal pastelky a dlouho, dlouho kreslil.

Maminka: Copak to kreslíš, Kubíčku?

Kuba: Dopis pro Ježíška. Tady je stromeček. Tady jsem já. Tady jsi ty. A tady je dědeček Jarda.

Maminka se naklonila nad obrázek. Dědeček na něm měl velký knír a čepici s bambulí. Bydlel daleko v horách a letos kvůli sněhu na Vánoce přijet nemohl.

Kuba: Mami, proč dědeček nemůže přijet?

Maminka: Na horách napadlo tolik sněhu, že tam skoro nejezdí auta. A dědeček už je starší. Sám by tu dlouhou cestu nezvládl.

Kuba: A co tam dělá, když je tam sám?

Maminka: Krmí ptáčky. Každé ráno jim sype na plot drobečky a semínka. Říká, že bez nich by mu bylo smutno.

Kuba přikývl a dokreslil dědečkovi na plot malého černého ptáčka.

Maminka: A co si od Ježíška přeješ?

Kuba: Aby dědeček na Vánoce přijel k nám. Napíšeš mi to tam, mami?

Maminka chvíli mlčela a dívala se z okna na zasněžené střechy.

Kuba: Mami? Přečte si to Ježíšek, i když to neumím napsat?

Maminka: Ježíšek čte obrázky ze všeho nejradši. Ale pro jistotu ti to tam napíšu.

Pak vzala tužku a pod obrázek napsala úhledným písmem: Milý Ježíšku, prosím, ať dědeček Jarda přijede na Vánoce k nám.

Kuba se pod to podepsal sám, velkými písmeny K, U, B, A. Pak dopis složil, položil ho za okno na parapet a navrch dal malý kamínek, aby neuletěl.

Kuba: Dobrou noc, Ježíšku. Tady to máš.

A šel spát. Jenže v noci přišel vítr.

Druhá kapitola. Fičák.

Ten vítr se jmenoval Fičák. Byl mladý, zvědavý a nikdy nevydržel na jednom místě. Proháněl se po střechách, točil korouhvičkami a strkal nos do každého komína. Tu noc už stihl rozhoupat zvon na kostelní věži, odfouknout panu Novákovi čepici z věšáku na balkoně a roztočit všechny korouhvičky v ulici.

Vítr Fičák: Fíííí! Nuda, nuda, nuda. Všichni spí. Copak tu nikdo nechce lítat?

Vtom si všiml, že na jednom parapetu pod střechou se něco bělá.

Vítr Fičák: Fíííí! Co to tu máme? Papírek! A s kamínkem!

Fičák do dopisu foukl. Jednou, dvakrát. Kamínek se skutálel z parapetu a dopis se zvedl do vzduchu jako papírový ptáček.

Vítr Fičák: Hop! Ty umíš lítat! Poleť se mnou!

Fičák nesl dopis nad střechami městečka, nad náměstím s velkým rozsvíceným stromem, nad kostelem i nad zamrzlou řekou. A cestou si ho prohlížel.

Vítr Fičák: Stromeček… kluk… paní… a pán s knírem. A tady je něco napsaného. Mi… lý… Je… žíš… ku… To je dopis pro Ježíška! A já ho odfoukl!

Fičák se tak lekl, že se zastavil. Jenže vítr, který se zastaví, přestane foukat. A dopis začal padat.

Vítr Fičák: Ne, ne, ne! Počkej!

Fičák foukal, co mu síly stačily, ale dopis se už točil dolů, k velikému lesu za městečkem. Zachytil se až na vršku vysoké borovice, rovnou v hnízdě z větviček.

Vítr Fičák: Já jsem ale nešika. Ale já to napravím. Určitě to nějak napravím!

A pak, jak už to větry dělávají, zapomněl, kam letěl, a fičel dál.

Ráno se Kuba probudil a hned běžel k oknu. Parapet byl prázdný.

Kuba: Mami! Ježíšek si dopis vzal!

Maminka se usmála. Ale v hnízdě na vysoké borovici zatím ležel dopis a čekal.

Třetí kapitola. Vrána Karla.

To hnízdo patřilo vráně Karle. Karla byla stará, černá jako uhel a pořádná bručounka. A měla ráda lesklé věci. V hnízdě schovávala knoflíky, klíček, víčko od limonády a jednu skleněnou kuličku.

Vrána Karla: Co to je? Papír? Papír se neleskne. Papír je k ničemu. To mi sem zase nějaký vítr přinesl nepořádek.

Už už ho chtěla shodit dolů. Pak ale dopis zobákem rozložila a podívala se na obrázek. Dívala se dlouho.

Vrána Karla: Hm. Dědeček s knírem. A u něj na plotě černý ptáček. Ten dědeček mi někoho připomíná. Jeden dědeček mi kdysi v zimě sypal na plot drobečky. Když byl ten nejhorší mráz.

Karla si odfrkla. Ale dopis neshodila.

Vrána Karla: No dobrá. Je to dopis pro Ježíška. A dopisy pro Ježíška se nevyhazují. Jenže kam se vlastně nosí?

Vzala dopis do zobáku a vyletěla. Letěla nad lesem a nad loukami, až začalo sněžit tak hustě, že neviděla ani na špičku vlastního zobáku. Musela přistát. A přistála přímo na hlavě sněhuláka.

Sněhulák Bořek: Dobrý… den. Na mé hlavě… se… nesedá.

Vrána Karla: Pardon, pane sněhuláku. Nevíte náhodou, kam se nosí dopisy pro Ježíška?

Sněhulák Bořek stál na kopci za vesnicí už od listopadu. Měl mrkev místo nosu, hrnec místo klobouku a spoustu času na přemýšlení.

Sněhulák Bořek: Dopisy pro Ježíška… se nosí… na Boží Dar. Vysoko do hor. Tam je pošta… kam chodí… všechny dopisy pro Ježíška.

Vrána Karla: Do hor? To je daleko. A v takovém sněhu tam nedoletím.

Sněhulák Bořek: Mně… sníh… nevadí.

Vrána Karla: Vám se to řekne. Vám není zima?

Sněhulák Bořek: Mně je… zima… pořád. To je na tom… to nejlepší.

Sněhulák se zamyslel. Trvalo to dlouho, protože sněhuláci přemýšlejí pomalu.

Sněhulák Bořek: Pod kopcem… jezdí vláček. Každé ráno… nahoru do hor. Já jsem s ním nikdy nejel. Nemám nohy. Ale ty máš křídla.

Vrána Karla: Vy jste ale moudrý sněhulák, pane Bořku.

Sněhulák Bořek: Mám… hodně času… na přemýšlení.

Karla se schovala pod hrnec, který měl Bořek na hlavě, a počkala, až chumelenice přejde. A sněhulák Bořek celou noc přemýšlel, jak je to s dopisy krásné. Někdo je napíše, někdo je donese a někdo je přečte.

Čtvrtá kapitola. Vláček do hor.

Ráno stál na malé zastávce pod kopcem starý červený vláček. Funěl, pískal a z komína mu stoupala pára. Karla si sedla na zábradlí a čekala, až se nikdo nebude dívat. Pak vklouzla do vagonu a dopis položila na lavici.

Vtom do vagonu vešel pan průvodčí. Měl modrou čepici, kulaté brýle a v ruce kleštičky na jízdenky.

Pan průvodčí: Jízdenky, prosím! Ale. Co to tu máme? Dopis? A černý pasažér s křídly?

Karla se přikrčila. Pan průvodčí zvedl dopis a přečetl si, komu patří.

Pan průvodčí: Milý Ježíšku… No tohle. Tak to jede rovnou na Boží Dar. Dopisy pro Ježíška u nás jezdí zadarmo. Cvak!

A procvakl dopisu do rohu malou dírku, jako jízdence. Karla zamrkala a pan průvodčí na ni mrkl taky. Pak si přisedl na lavici naproti.

Pan průvodčí: Víte, paní vráno, já jsem jako kluk taky psal Ježíškovi. Přál jsem si vláček. Takový malý, na klíček. A podívejte se na mě. Teď jezdím s tím největším vláčkem v celých horách.

Vrána Karla: A dostal jste ten na klíček?

Pan průvodčí: Dostal. Mám ho doma na poličce dodnes.

Pak se zvedl, protože vláček se chystal k odjezdu, a ukázal na dopis.

Pan průvodčí: A vy, paní vráno, ho pohlídáte. Platí?

Vrána Karla: Platí.

Vláček se rozjel. Stoupal do hor, kolem zasněžených lesů a zamrzlých potoků, výš a výš. Jenže pak zabrzdil. Přes koleje ležela obrovská sněhová závěj.

Pan průvodčí: No nazdar. Tudy neprojedeme. Dokud někdo neodfouká ten sníh, stojíme.

Karla zoufale zakrákala. A tu se rozdrnčela okna vagonu a stromy kolem zašuměly.

Vítr Fičák: Fíííí! Vždyť to je můj papírek! Já říkal, že to napravím!

Fičák se opřel do závěje ze všech sil. Fouk! A fouk! A ještě jednou, pořádně, fouuuk! Sníh se rozletěl do všech stran jako peří z peřiny a koleje byly volné.

Pan průvodčí: Tak tohle jsem za třicet let na trati ještě neviděl. Děkujeme, pane větře!

Vítr Fičák: Rádo se stalo! Fíííí!

Vláček zapískal a jel dál, až na malou stanici vysoko v horách. Odtud už to byl jen kousek. Karla vzala dopis do zobáku a letěla přes zasněžené pláně k domku, nad jehož dveřmi visel zlatý zvoneček. Tam byla Ježíškova pošta.

Pátá kapitola. Ježíškova pošta.

Na Božím Daru, v nejvýš položeném městečku v Česku, je pošta, kam každý rok chodí tisíce dopisů pro Ježíška. A za přepážkou tam sedí paní Zdenička.

Když Karla zaťukala zobákem na okno, paní Zdenička otevřela a podivila se.

Paní Zdenička: Vrána s dopisem? Tak to jsem tu ještě neměla. Ukaž, holubičko… teda vráno.

Vrána Karla: Karla. Jmenuji se Karla.

Paní Zdenička pustila Karlu dovnitř. Na poště bylo teplo a všude, kam se Karla podívala, ležely dopisy. V pytlích, v krabicích, na policích až ke stropu. Barevné obálky, pomačkané papírky i obrázky namalované vodovkami.

Vrána Karla: To všechno jsou dopisy pro Ježíška?

Paní Zdenička: Všechno. Každý dostane razítko s hvězdičkou. A žádný se neztratí. Tak se podíváme na ten tvůj.

Paní Zdenička rozložila dopis, podívala se na obrázek a najednou vykulila oči.

Paní Zdenička: Ten knír… a ta čepice s bambulí… Vždyť to je Jarda! Jarda Vondráček odvedle!

Paní Zdenička otiskla na dopis zlaté razítko s hvězdičkou, oblékla si kabát a běžela k sousednímu domku. Zaklepala. Dveře otevřel starý pán s velkým knírem a čepicí s bambulí. Dědeček Jarda.

Paní Zdenička: Jardo, tady pro tebe něco je. Psal to tvůj vnuk Ježíškovi.

Karla seděla paní Zdeničce na rameni. A když dědečka uviděla, málem jí spadl zobák.

Vrána Karla: To je on! To je ten dědeček s drobečky!

Dědeček Jarda: Karlo? Ty jsi to? Ty, co jsi ke mně dřív každou zimu chodila na plot pro drobečky? Kde ses tu vzala?

Vrána Karla: To je dlouhá cesta, dědečku. Přes jeden vítr, jednoho sněhuláka a jeden vláček.

Dědeček si nasadil brýle a dlouho se díval na obrázek. Na stromeček, na Kubu, na maminku a na sebe. Pak si přečetl, co je pod tím napsané. A oči se mu zaleskly.

Dědeček Jarda: Tak to musím jet. Sníh nesníh. Ráno jede vláček dolů.

A ráno opravdu jel. Ve vagonu seděl dědeček Jarda s kufrem a s taškou plnou perníčků. A když přišel pan průvodčí, podíval se na dědečka, pak na vránu, která seděla u okna, a usmál se.

Pan průvodčí: Á, vy budete ten dědeček z dopisu. Cvak! Tentokrát s jízdenkou.

A tak se stalo, že na Štědrý den odpoledne, když už v podkrovním bytě v městečku pod horami voněla vánočka a na stole čekal bramborový salát, někdo zaklepal na dveře.

Kuba otevřel. Ve dveřích stál dědeček Jarda. Na kníru měl vločky a na čepici sníh.

Kuba: Dědečku!

Maminka: Tati! Jak ses sem dostal?

Kuba: Mami, Ježíšek si můj dopis přečetl!

Dědeček Jarda: Přečetl, Kubíku. A víš, kolik pomocníků k tomu potřeboval?

Kuba to nevěděl. Ale venku na parapetu seděla černá vrána a vypadala, jako by se usmívala. A ve větvích za oknem vesele hvízdal vítr.

Večer zazvonil zvoneček. Cink. Pod stromečkem ležely dárky. Ale ten největší dárek seděl u stolu, měl knír a smál se.

Pozdě večer usnul Kuba dědečkovi v náruči. Venku padal sníh. Fičák se stočil v korunách stromů a usnul. Vrána Karla spala ve svém hnízdě vedle skleněné kuličky. Sněhulák Bořek na kopci tiše přemýšlel o tom, jak je krásné, když dopis dojde. A paní Zdenička na Božím Daru zhasla na poště světlo.

Teď už spí celé městečko pod horami. A teď zavři očička i ty. Pomaloučku se nadechni a pomaloučku vydechni. Ještě jednou. Nádech a výdech.

Dobrou noc.