Pohádka o Mikulášovi: Mikuláš a hvězdička, která nemohla usnout

První kapitola. Hvězdička, která nemohla usnout.

Byl večer pátého prosince. Nad zasněženými kopci se rozprostřela tmavomodrá obloha a hvězdy na ní jedna po druhé usínaly. Zhasínaly docela pomalu, tak jako když maminka večer ztlumí lampičku.

Velký vůz už spal. Polárka zívala. I měsíc si přitáhl obláček až pod bradu a tiše oddychoval.

Jen jedna malá hvězdička nemohla usnout. Převalovala se ze strany na stranu, protahovala svých pět cípků a mžourala dolů na zem. „Dneska je přece mikulášský večer,“ šeptala si. „Jak bych mohla spát, když se dole děje něco tak krásného?“

Kousek od ní, na samém okraji nebe, stál malý domek z bílých obláčků. V okně svítilo teplé světlo a z komína stoupal kouř, který voněl perníkem. Hvězdička se k domku opatrně přiblížila a nakoukla dovnitř.

Uvnitř praskal oheň v malých kamínkách. Na poličce stály hrnky s kakaem, na háčku visel teplý kožich a na stole ležela hromádka červených stužek. Bylo tam útulno, jako v každém domku, kde se těší na Vánoce.

U stolu seděl Mikuláš. Měl dlouhé bílé vousy, laskavé oči a bílý plášť se zlatými výšivkami. Zrovna si nasazoval vysokou biskupskou čepici se zlatým křížkem. Vedle něj stál anděl se zlatými vlasy a bílými křídly a balil do velikého proutěného koše jablíčka, mandarinky, ořechy a voňavé perníčky.

„Máme všechno?“ zeptal se Mikuláš.

„Všechno,“ přikývl anděl. „Jablíčka, mandarinky, ořechy i perníčky. Pro každé dítě stejně.“

Tu Mikuláš zvedl hlavu a uviděl v okně malé světýlko. „Ale, ale,“ usmál se. „Kdopak to k nám nakukuje tak pozdě večer?“

Hvězdička se zastyděla a málem zhasla. Pak ale sebrala odvahu. „To jsem já, malá hvězdička. Nemůžu usnout. Mikuláši, smím jít dnes s vámi?“

Mikuláš si pohladil vousy a chvíli přemýšlel. „Smíš,“ řekl nakonec. „Ale musíš svítit potichoučku. Děti dole už spí a my je nechceme vzbudit.“

Hvězdička radostí zajiskřila a hned se zase ztišila, aby ukázala, že to umí.

Anděl otevřel dveře domku. Venku byla studená, jiskřivá noc. Na okraji nebe ležel stočený zlatý žebřík. Anděl ho opatrně rozvinul a spustil dolů, až se jeho poslední příčka dotkla sněhu na vrcholku nejvyššího kopce.

Mikuláš si vzal do ruky svou zlatou berlu, anděl popadl koš a hvězdička se postavila vedle nich. Pak začali pomalu sestupovat. Příčka za příčkou, níž a níž. Kolem spících obláčků, které vypadaly jako ovečky stočené do klubíček. Kolem Mléčné dráhy, která se táhla po nebi jako cestička posypaná cukrem. A kolem měsíce, který se ze spaní usmál a ani neotevřel oči.

Hvězdička se držela co nejblíž Mikuláše. Nikdy předtím nebyla tak nízko. Svět dole byl najednou veliký, bílý a tichý, a každý strom v něm měl svou vlastní sněhovou čepici.

Na kopci bylo ticho. Sníh se třpytil a dole v údolí spal les i vesnice. Mikuláš sestoupil z poslední příčky a udělal první krok. Sníh pod jeho botou tiše zapraskal.

Křup, křup, šel Mikuláš sněhem a malá hvězdička mu svítila na cestu.

Druhá kapitola. V zimním lese.

Cesta z kopce vedla přes velký zimní les. Smrky tam stály v dlouhých řadách a na větvích měly těžké bílé čepice. Bylo tam tak ticho, že hvězdička slyšela, jak padá vločka na vločku.

„Proč jdeme lesem?“ zeptala se hvězdička šeptem. „Děti přece bydlí ve vesnici.“

„Protože i zvířátka mají svého Mikuláše,“ odpověděl Mikuláš. „Jen o tom nikdo neví.“

Na malé mýtince stál dřevěný krmelec. Byl prázdný a kolem něj byly ve sněhu vidět drobné stopy. Mikuláš sáhl do koše, vytáhl náruč voňavého sena a opatrně ho do krmelce naskládal. Anděl k tomu přidal pár jablíček a hrst kaštanů.

Hvězdička se snesla níž a posvítila do tmy mezi stromy. A tam, pod nízkou větví, ležela srna se srnčátkem. Srnčátko mělo otevřená očka. Ani ono nemohlo usnout.

„Podívej,“ zašeptala hvězdička. „Taky nespí.“

Mikuláš poklekl do sněhu a natáhl ruku. Srnčátko k němu zvědavě přicupitalo a očichalo mu dlaň. Mikuláš ho pohladil po hlavě, tak lehce, jako když se dotýká sníh. „Spinkej, maličké,“ řekl tiše. „Ráno tu na tebe bude čekat seno.“

Srnčátko zívlo, vrátilo se k mamince a stočilo se do klubíčka. A než stačila hvězdička třikrát zablikat, už spalo.

Kousek za mýtinkou tekl potok. Byl skoro celý zamrzlý, jen pod ledem bylo slyšet, jak tiše bublá, jako by si zpíval sám pro sebe. Hvězdička se nad led naklonila a překvapeně se zastavila. Z ledu na ni koukala jiná malá hvězdička.

„Kdo je to?“ zašeptala.

„To jsi ty,“ řekl anděl. „Led je jako zrcadlo.“

Hvězdička se na sebe dlouho dívala. Ještě nikdy se neviděla. Zjistila, že má pět cípků, že svítí do zlatova a že je mnohem hezčí, než si myslela.

V dutině starého buku spala veverka. Měla ocásek přes čumáček jako peřinku a v tlapkách držela jeden oříšek, aby ho měla po ruce, kdyby se v noci probudila. Anděl jí do dutiny potichu položil ještě jeden. Veverka se ve spánku usmála.

Šli dál. Na větvi staré borovice seděla sova a koukala na ně velkýma kulatýma očima.

„Dobrý večer, Mikuláši,“ zahoukala potichu.

„Dobrý večer, sovičko,“ odpověděl Mikuláš. „Hlídáš les?“

„Hlídám,“ řekla sova. „Ať se všem dobře spí.“

Pod zasněženým keřem spal zajíček. Byl schoulený do kuličky a jen jeho dlouhé uši trčely ze sněhu jako dvě hnědá pírka. Mikuláš vytáhl z koše mrkev a položil ji kousek od keře, aby ji zajíček ráno našel, až se probudí a protáhne si tlapky. Hvězdička posvítila na sníh a ukázala mu, kudy vedou zaječí stopičky: hop, hop a pak dlouhý skok.

Anděl nasypal na pařez semínka pro sýkorky, které spaly natěsnané v dutině stromu. A u nory, kde odpočívala liška, nechal jedno červené jablíčko. Liška ani nemrkla. Jen se jí ve spánku spokojeně zavlnil ocásek.

Hvězdička svítila celou cestu. Ne moc a ne málo. Akorát tolik, aby Mikuláš viděl, kam šlape.

„Ty to umíš krásně,“ pochválil ji anděl. Hvězdička se zatřpytila a tvářila se, že to nic není. Ale uvnitř jí bylo teplo jako u kamen.

Les pomalu řídl. Mezi kmeny začala probleskovat první světla vesnice. Mikuláš se zastavil, nadechl se studeného vzduchu, který voněl jehličím, a usmál se.

Křup, křup, šel Mikuláš sněhem a malá hvězdička mu svítila na cestu.

Třetí kapitola. Okna ve vesnici.

Vesnice už spala. Na střechách ležely bílé peřiny, z komínů stoupal poslední teplý kouř a v oknech zhasla světla. Jen tu a tam ještě svítila malá lampička, aby se děti v noci nebály.

Na každém okně něco čekalo. Někde punčocha, jinde vyčištěná botička a u jednoho domku dokonce malá holínka s nakresleným sluníčkem.

Mikuláš se zastavil u prvního okna. Anděl mu podal z koše jablíčko, mandarinku, hrst ořechů a perníček ve tvaru hvězdy. Mikuláš to všechno opatrně vložil do botičky, tak tiše, že ani sníh na parapetu nezapraskal.

„Mikuláši,“ zeptala se hvězdička, „jak víš, které dítě bylo hodné?“

Mikuláš se pousmál. „Já to nezjišťuju, hvězdičko. Každé dítě se snaží, jak nejlíp umí. A tak dostane každé stejně.“

Hvězdička nad tím chvíli přemýšlela. Pak se jí to moc zalíbilo.

V jednom okně ještě svítilo. U lampy seděla babička a pletla dlouhou červenou šálu. Když Mikuláš přišel k oknu, zvedla hlavu. Chvíli se na sebe dívali. Pak se babička usmála, položila si prst na pusu a kývla. Nikomu nic neřekne. Mikuláš jí zamával a do punčochy na jejím okně dal jablíčko a perníček. I babičky mají na Mikuláše nárok.

Na zahradě za plotem stál sněhulák. Měl mrkev místo nosu, uhlíky místo očí a na hlavě starý hrnec. Šála mu ale sklouzla až do sněhu. Anděl mu ji zvedl a pečlivě uvázal kolem krku. Hvězdička na sněhuláka posvítila a Mikulášovi se zdálo, že se sněhulák maličko usmál. Kdo ví. V mikulášskou noc se dějí všelijaké věci.

Na parapetu vedlejšího domku seděla mourovatá kočka a sledovala hvězdičku zelenýma očima. Hvězdička jí na pozdrav zablikala. Kočka zamrkala, zívla a schovala si nos do ocasu.

Šli od okna k oknu. U jednoho visela punčocha tak dlouhá, že se do ní vešly dvě mandarinky. U jiného stály dvě malé botičky vedle sebe, jedna pro sestřičku a jedna pro bráchu. Mikuláš do každé dal stejně a anděl pak oknem nakoukl, jestli děti spí. Spaly. Jedno dítě se ve spánku usmívalo.

U posledního domku na kraji vesnice ležel na parapetu papír. Byl na něm nakreslený Mikuláš s dlouhými vousy, anděl s velkými křídly a nad nimi, nahoře v rohu, malá žlutá hvězdička.

Hvězdička se k obrázku sklonila a zůstala úplně tiše. „To jsem já,“ šeptla. „Mě ještě nikdy nikdo nenakreslil.“

Pod obrázkem bylo křivým písmem napsáno: Děkuju, Mikuláši.

Mikuláš obrázek opatrně složil a schoval si ho pod plášť, blízko k srdci. Do botičky vedle dal jablíčko, mandarinku, ořechy a perníček. A hvězdička nad botičkou na chvilku zazářila o kousek víc, jen trošičku, jako poděkování.

Pak se rozhlédla. Všechny botičky byly plné. Všechna okna byla tichá. Koš byl prázdný a lehký.

„Hotovo,“ řekl anděl spokojeně.

„Hotovo,“ přikývl Mikuláš. „Můžeme domů.“

Křup, křup, šel Mikuláš sněhem a malá hvězdička mu svítila na cestu.

Čtvrtá kapitola. Cesta domů.

Cesta zpátky na kopec byla dlouhá. Sníh pod nohama křupal pomaleji a vítr utichl. Hvězdička svítila čím dál slaběji. Její cípky byly těžké a očka se jí samy zavírala.

„Mikuláši,“ řekla tichoučce, „já už asi nevydržím svítit.“

„To nevadí,“ odpověděl Mikuláš. „Dnes jsi svítila víc, než bylo potřeba.“ A podal jí svou zlatou berlu. Nahoře na berle byl zatočený zlatý závitek, kulatý jako hnízdečko. Hvězdička se do něj schoulila jako ptáček do hnízda a opřela si hlavičku.

Anděl šel vedle nich a začal potichu broukat ukolébavku. Neměla slova, jen tichou melodii, která zněla jako vánek ve větvích.

Les spal. Srnčátko spalo. Sova přivřela jedno oko a pak i druhé. Vesnice dole za nimi spala pod svými bílými peřinami.

Na vrcholku kopce čekal zlatý žebřík. Mikuláš stoupal pomalu, příčku po příčce, aby hvězdičku nevzbudil. Anděl stoupal za ním a pořád tiše broukal.

Nahoře na okraji nebe bylo ticho. Všechny hvězdy spaly. Mezi nimi bylo jedno prázdné místečko, malé a kulaté, přesně pro jednu malou hvězdičku.

Mikuláš ji tam opatrně posadil. Hvězdička byla tak ospalá, že nemohla ani mluvit. Nejdřív se jí uvolnil první cípek, ten nahoře. Pak druhý a třetí, ty po stranách. Nakonec i dva dolní cípky, jako by si hvězdička natáhla nožičky do teplé postýlky. Celá zjemněla a její světlo bylo měkké jako svíčka za oknem.

Anděl přitáhl jeden měkký obláček a přikryl ji jím až po bradu. Hvězdička zívla. Ještě jednou mžikla dolů na spící zem a pak zavřela očka.

„Dobrou noc, hvězdičko,“ zašeptal Mikuláš.

„Dobrou noc,“ zašeptal anděl.

Křup, křup, šel Mikuláš ke svému domku a malá hvězdička spala na nebi.

Teď už spí celý svět. Spí smrky ve svých bílých čepicích. Spí krmelec plný sena a potok pod ledem bublá jen šeptem. Spí veverka s oříškem, srnčátko u maminky i mourovatá kočka na parapetu. Babička odložila pletení a zhasla lampu. Les, vesnice, srnčátko i sova. A malá hvězdička na nebi tě tiše hlídá. Zavři očička i ty. Pomalu se nadechni a pomalu vydechni. Ještě jednou. Nádech a výdech.

Dobrou noc.