O dvanácti měsíčkách: pohádka na dobrou noc s hlasy postav

Víš, kolik má rok měsíců? Dvanáct. Leden, únor, březen, a tak dál až po prosinec. A víš, že se jednou za čas všech dvanáct sejde u jednoho ohně, vysoko na vrcholku hory? Kdo je tam potká, ten uvidí zázrak. A přesně takový zázrak se kdysi stal jedné dívce. Jmenovala se Maruška.

První kapitola. Chaloupka pod horou.

Pod vysokou horou, na samém kraji lesa, stála malá chaloupka. Bydlela v ní macecha se svou dcerou Holenou a s nevlastní dcerou Maruškou.

Maruška vstávala ze všech nejdřív. Zatopila v kamnech, nanosila vodu ze studánky, podojila kozu Lízu a zametla světnici. Koza za ní cupitala jako pejsek a slepice se jí sbíhaly k nohám. A Maruška si u toho zpívala, protože zpívání jí šlo od srdce.

Holena vstávala ze všech nejpozději. Ležela na peci, louskala oříšky a nudila se. A když se nudila, vždycky si něco vymyslela. Jednou chtěla zelený sníh. Jindy teplý rampouch. A včera chtěla, aby kohout kokrhal potichu.

Macecha měla Holenu ze všech nejradši. Co Holena chtěla, to musela mít. A pro všechno, co Holena chtěla, musela dojít Maruška.

Jednoho lednového večera, kdy venku chumelilo a vítr skučel v komíně, se Holena protáhla na peci a řekla:

Holena: Mami, mně se tak stýská po jaru. Já chci fialky. Voňavé modré fialky. Hned teď!

Macecha: Slyšela jsi, Maruško? Vezmi si šátek a dojdi do lesa pro fialky.

Maruška: Ale maminko, vždyť je leden. Pod sněhem přece žádné fialky nerostou.

Macecha: Nemudruj a jdi. A bez fialek se nevracej.

Maruška si přehodila přes hlavu starý šátek a vyšla do tmy. Sníh jí sahal až po kolena a mráz štípal do tváří. V lese bylo ticho. Jen zajíc přeběhl přes cestu a nechal ve sněhu stopy jako drobné tečky a čárky. Sova na větvi otevřela jedno oko a zase ho zavřela. Kde by v lednu hledala fialky?

Šla a šla, pořád do kopce, až byla celá prokřehlá. Vtom uviděla mezi stromy světlo. Nahoře, na samém vrcholku hory, něco hřálo a svítilo.

Druhá kapitola. Oheň na vrcholku.

Na vrcholku hory hořel veliký oheň a kolem něj sedělo dvanáct měsíčků, každý na svém kameni.

Byli to tři staří muži s bílými vousy, tři prošedivělí, tři mladší a tři docela mladí. Zimní měsíčkové měli pláště bílé jako sníh, jarní zelené jako tráva, letní zlaté jako slunce a podzimní rezavé jako listí. Prosinec ještě voněl cukrovím a jehličím, Listopad zíval a Duben si potichu pobrukoval. Na nejvyšším kameni seděl ten nejstarší, Leden. Měl vousy až po pás a v ruce hůl, na jejímž konci se třpytil kousek ledu.

Maruška se uctivě uklonila.

Maruška: Dobrý večer, měsíčkové. Smím se u vašeho ohně ohřát?

Leden: Ohřej se, děvčátko. A pověz, copak tě sem v takovém nečase přivádí?

Měsíčkové se posunuli a udělali jí místo. Oheň praskal, jiskry stoupaly ke hvězdám a Maruška cítila, jak se jí do prstů vrací teplo.

Maruška: Mám přinést fialky. Sestřička si je moc přeje. Jenže pod sněhem žádné nerostou.

Leden se na ni dlouho díval. Maruška si nestěžovala, ani na sestru, ani na macechu. Jen si zahřívala zkřehlé ruce a čekala.

Leden: Bratře Březne, sedni si na vrch.

Mladík v zeleném plášti vstal, posadil se na nejvyšší kámen a Leden mu podal hůl. Březen jí jednou zamával nad ohněm.

A v tu chvíli začal sníh tát. Z větví kapala voda, ze země vystrkovala hlavičky tráva a pod keři se modraly fialky, jedna vedle druhé. Celý svah voněl jarem, tak sladce, že i starý Leden přivřel oči.

Březen: Rychle, děvčátko, natrhej si! Jaro dlouho nevydrží, vždyť je teprve leden.

Maruška natrhala malou kytičku a každému měsíčku poděkovala. I tomu nejmenšímu, který seděl trochu stranou.

Únor: Mně taky děkuješ? Mně nikdo nikdy neděkuje. Na mě vždycky zbude nejmíň dní.

Maruška: Děkuju, Únore. Ty jsi přece taky potřeba.

Únor se tak potěšil, že mu zčervenaly uši.

Když Maruška přinesla fialky domů, světnice se naplnila vůní jara. Holena si kytičku vytrhla z ruky, přičichla k ní a ani nepoděkovala. Macecha se jen podivila:

Macecha: Kde jsi je v lednu vzala?

Maruška: Rostly nahoře na hoře.

Večer, když všichni spali, se Maruška ještě dlouho dívala z okénka na horu. Nahoře mezi stromy se slabě třpytilo světélko.

A na vrcholku hory dál hořel oheň dvanácti měsíčků.

Třetí kapitola. Jahody ve sněhu.

Druhý den se Holena zase nudila.

Holena: Mami, fialky už nevoní. Já chci jahody. Sladké červené jahody!

Macecha: Maruško, slyšela jsi. Dojdi pro jahody.

Maruška nic neřekla, zavázala si šátek a šla. Vánice foukala ještě víc než včera, ale Maruška už věděla, kam jít. Na vrcholku hory hořel veliký oheň a kolem něj sedělo dvanáct měsíčků, každý na svém kameni.

Maruška: Dobrý večer, měsíčkové. Smím se u vašeho ohně ohřát?

Leden: Ohřej se, děvčátko. A copak potřebuješ dnes?

Maruška: Jahody. Sestřička by moc ráda jahody.

Leden: Bratře Červne, sedni si na vrch.

Vstal statný muž ve zlatém plášti, s tváří opálenou od slunce. Vzal hůl a zamával jí. A rázem bylo léto. Sníh zmizel, nebe se rozzářilo a mezi kameny zabzučela včela. Na teplém kameni se vyhřívala ještěrka a nad trávou poletoval bílý motýl. A z trávy vykukovaly jahody, červené a teplé od slunce.

Červen: Trhej, děvčátko, trhej. Ať máš plnou zástěru. A jednu sněz hned, dokud je teplá od slunce.

Maruška ochutnala jednu jedinou. Byla sladká jako med.

Maruška si na chvilku sundala šátek a nastavila tvář slunci. Pak natrhala plnou zástěru, poděkovala a seběhla dolů. Ještě než došla k chaloupce, foukl vítr a na horu se vrátila zima. Na zástěře jí zůstala červená skvrnka od jahod a voněla celou cestu domů.

Holena se na jahody vrhla, cpala si jednu za druhou a šťáva jí tekla po bradě.

Holena: Málo! To je ale málo jahod!

Snědla je všechny. Na Marušku nezbyla ani jedna. Maruška se jen usmála. Vždyť jahodu v lednu ochutnala, a ještě ze samého slunce.

A na vrcholku hory dál hořel oheň dvanácti měsíčků.

Čtvrtá kapitola. Dvě červená jablíčka.

Třetí večer chtěla Holena jablka.

Holena: Červená jablka! Ta největší a nejčervenější, co jsou!

Maruška šla potřetí. Pozdravila měsíčky, ohřála se u ohně a Leden se na ni usmál, jako by na ni už čekal.

Leden: Bratře Září, sedni si na vrch.

Vstal muž v rezavém plášti, s vousy barvy podzimního listí. Zamával holí a stráň zezlátla podzimem. Uprostřed stála jabloň a na ní visela jablka, červená jako lucerničky.

Září: Zatřes jabloní, děvčátko. Jednou.

Maruška zatřásla a spadlo jedno jablíčko.

Září: Ještě jednou. A víc už ne.

Spadlo druhé.

Maruška: Proč jen dvě?

Září: Všechno má svůj čas, děvčátko. Jablka patří k podzimu. Dvě stačí, aby sis vzpomněla, jak voní.

Maruška obě jablíčka zvedla, poděkovala a běžela domů.

Holena: Jen dvě? Ty jsi jich tam určitě spoustu snědla!

Maruška: Nesnědla. Víc mi jich nedali.

Holena: Tak si pro ně dojdu sama. A natrhám si jich, kolik budu chtít!

Holena si oblékla kožich, uvázala teplý šátek a vyrazila do kopce. Šla a funěla a celou cestu brblala.

Holena: Fuj, to je zima. A ten kopec je moc velký. A sníh je moc studený. Proč je všechno tak daleko?

Konečně uviděla oheň. Ani nepozdravila. Prodrala se mezi měsíčky a natáhla ruce k ohni. Únor jen potichu zakroutil hlavou.

Leden: Copak tu hledáš, děvče?

Holena: Co je ti po tom, dědku? Jdu si pro jablka. Uhni, ať se ohřeju.

Leden se zamračil. Zvedl hůl vysoko nad hlavu. Oheň zhasl, zafoukal vítr a strhla se taková vánice, že nebylo vidět na krok. Holena se rozběhla, ale nevěděla kam. Bloudila sněhem a cesta domů byla ta tam.

Doma macecha čekala a čekala. Pak si oblékla kožich a šla dceru hledat. A i ona se ve vánici ztratila.

A na vrcholku hory oheň dvanácti měsíčků nehořel.

Pátá kapitola. Lucerna ve sněhu.

Maruška zůstala v chaloupce sama. Seděla u kamen, poslouchala vítr a srdce jí bušilo. Holena na ni nebyla hodná. Macecha taky ne. Ale venku byla tma a mráz a ony byly někde v lese.

Maruška vzala lucernu, uvázala si šátek a vyšla do vánice. Lucerna jí svítila na cestu a sníh kolem se třpytil jako cukr.

Maruška: Holeno! Maminko! Kde jste?

Nikdo neodpovídal. Jen vítr hvízdal mezi stromy. Maruška šla dál a dál, až došla na vrcholek hory. Tam stálo dvanáct kamenů a na nich, potmě a bez ohně, sedělo dvanáct měsíčků.

Maruška: Dobrý večer, měsíčkové. Neohřívat se jdu. Hledám sestru a maminku. Ztratily se ve sněhu. Prosím, pomozte mi.

Měsíčkové se na sebe podívali. Únor si odkašlal a zaťukal Lednovi na rameno.

Únor: Bratře Ledne. Ona je hledá. I když na ni nebyly hodné.

Leden se na Marušku dlouho díval. Pak pomalu sklonil hůl. Vítr utichl, vánice se usadila a z mraků vykoukly hvězdy. Oheň na vrcholku hory se znovu rozhořel, tak jasně, že jeho světlo dosáhlo až dolů do lesa.

Leden: Jdi po světle, děvčátko. Najdeš je.

Maruška šla po zářící stopě, až pod velikým smrkem uviděla dvě schoulené postavy. Holena a macecha seděly v závěji, zkřehlé a ustrašené.

Holena: Maruško? Ty jsi pro nás přišla?

Maruška: Přišla. Pojďte domů.

Maruška uvázala Holeně svůj šátek kolem krku, podala maceše ruku a všechny tři šly pomalu dolů, kolem zasněžených smrků, za světlem lucerny. Oheň na vrcholku hory jim svítil celou cestu, až k prahu chaloupky.

Holena: Maruško, ty teď nemáš šátek. Nebude ti zima?

Maruška: Nebude. Mně je teplo.

Doma Maruška zatopila v kamnech a uvařila čaj s medem. Holena se dlouho dívala do hrnku. Pak řekla něco, co ještě nikdy neřekla:

Holena: Děkuju, Maruško.

Ráno, když se probudily, ležela na zamrzlém okně malá modrá fialka. Maruška se usmála. Věděla, kdo ji tam nechal.

A od toho dne v chaloupce pod horou zametaly všechny tři. Holena nosila vodu, macecha dojila kozu Lízu. A když Maruška u práce zpívala, zpívaly s ní.

Venku padal sníh. Na vrcholku hory hořel oheň a kolem něj sedělo dvanáct měsíčků, každý na svém kameni. Leden držel hůl a hlídal zimu. Březen se těšil na jaro, Červen na slunce a Září na jablka. A Únor si spokojeně broukal, protože mu někdo poděkoval.

V chaloupce pod horou zhasla světla a všechny tři spaly. A teď zavři očička i ty. Pomaloučku se nadechni a pomaloučku vydechni. Ještě jednou. Nádech a výdech.

Dobrou noc.