Louskáček a Myší král: vánoční pohádka na dobrou noc s hlasy postav

První kapitola. Dárek od kmotra.

V jednom zasněženém městečku, v domě se zeleným plotem, se na Štědrý večer svítilo ve všech oknech. Uprostřed pokoje stál stromeček až ke stropu. Voněl jehličím a perníkem a na jeho špičce se leskla velká perníková hvězda, polepená cukrovou polevou.

Pod stromečkem seděla Klárka. Bylo jí sedm let, měla dlouhé světlé copánky převázané červenými stužkami a ze všeho nejvíc milovala oříšky. Vedle ní se mrvil její mladší bráška Fricek a každou chvíli se ptal, kdy už zazvoní zvoneček.

Na stole čekala mísa plná cukroví: vanilkové rohlíčky, linecké hvězdičky slepené marmeládou, perníčky s bílou polevou a uprostřed hromádka lískových a vlašských oříšků. Z kuchyně se ozývalo cinkání talířů a za oknem tiše padal sníh na střechy celého městečka. Klárka si přitiskla nos na studené sklo a dívala se, jak se v oknech sousedů jedno po druhém rozsvěcují stromečky.

Vtom zaklepal někdo na dveře. Do pokoje vešel vysoký, hubený pán v dlouhém tmavém kabátě, s kloboukem plným sněhu a s brýlemi na špičce nosu. Byl to kmotr Drosselmeier. Uměl opravit všechny hodiny ve městě a vyráběl hračky, které se samy hýbaly.

Kmotr: Dobrý večer, dobrý večer. Copak, už tu někdo netrpělivě čeká?

Klárka: Kmotříčku! Přinesl jsi zase nějakou kouzelnou hračku?

Kmotr: Kouzelnou? Kdo ví. To pozná jen ten, kdo se umí dívat.

Nejdřív postavil na stůl malý zámeček z papíru a dřeva. Když otočil klíčkem, v okénkách se rozsvítila světýlka, otevřela se brána a ven vyjeli dva koníčci se saněmi. Fricek výskal radostí a hned chtěl klíček točit sám. Ale kmotr měl v kapse ještě něco.

Z kapsy kabátu vytáhl dřevěného panáčka. Měl červený kabátek se zlatými knoflíky, vysokou černou čepici, bílé kníry a velká, laskavá ústa. Když mu Klárka zvedla páčku na zádech, ústa se otevřela.

Kmotr: To je Louskáček. Louská oříšky. A možná umí ještě něco víc.

Klárka mu do pusy opatrně vložila lískový oříšek. Cvak! Skořápka se rozlouskla a na dlani jí zůstalo sladké jádro.

Klárka: On se usmívá! Kmotříčku, on se opravdu usmívá.

Jenže pak přiběhl Fricek. Popadl ten největší vlašský ořech, jaký v míse našel, a strčil ho Louskáčkovi do pusy. Zmáčkl páčku ze všech sil. Ozvalo se tiché křup. Ořech zůstal celý, ale Louskáčkovi se uvolnila čelist a smutně mu poklesla.

Fricek se zarazil a zčervenal. Nechtěl to. Jen byl moc netrpělivý.

Klárka: Louskáčku, neboj se. Já se o tebe postarám.

Rozvázala si z copánku červenou stužku a opatrně mu ji uvázala kolem brady, aby ho nic nebolelo. Pak ho uložila do postýlky pro panenky pod stromečkem a přikryla ho šátečkem.

Klárka: Cvak a cvak, oříšek, uvnitř dřímá kouzlíček. Dobrou noc.

Kmotr Drosselmeier se na ni přes brýle dlouze podíval a tajemně se usmál.

Druhá kapitola. Půlnoc pod stromečkem.

Večer utekl jako voda. Fricek usnul s novým bubínkem v náručí, svíčky na stromečku zhasly a v domě bylo ticho. Jen velké hodiny v rohu pokoje, které kmotr kdysi opravil, tikaly: tik, tak, tik, tak.

Klárka ležela v posteli a nemohla usnout. Pořád myslela na Louskáčka. Co když se pod stromečkem bojí? Tak si obula bačkory a po špičkách sešla po schodech dolů.

V tu chvíli začaly hodiny odbíjet půlnoc. Bim. Bam. Bim. Bam. A s každým úderem se dělo něco zvláštního. Stromeček rostl a rostl. Křesla byla najednou velká jako domy a ozdoby visely nad Klárkou jako lucerny. Klárka se rozhlédla a pochopila, že to nevyrostl pokoj. To ona se zmenšila. Byla teď malá jako hračka.

Zpod podlahy se ozvalo cupitání. Z díry u kamen vyskákaly myši, jedna, dvě, deset, dvacet. Šly v řadě jako vojsko a mávaly párátky jako šavličkami. A za nimi vyšel myší král. Na hlavě měl malinkou korunku z náprstku, za sebou táhl plášť z ponožky a vousky se mu vztekle chvěly.

Myší král: Výborně! Všichni spí. Myši, do útoku! Celý stromeček i všechno cukroví bude naše! A ten dřevěný Louskáček ať se klidí z cesty!

Klárka: Louskáčku, vstávej!

Vtom se v postýlce pro panenky něco pohnulo. Louskáček se posadil, upravil si červenou stužku pod bradou a vyskočil na zem. Z pochvy vytáhl malou dřevěnou šavličku.

Louskáček: Vojáci, vstávat! Do řady! Bráníme stromeček!

Cínoví vojáčci z krabice se probudili, zatroubili na trubku a seřadili se. A pod stromečkem začala veliká bitva. Ale byla to zvláštní bitva. Vojáčci házeli na myši bonbóny a perníčky, myši po nich koulely vlašské ořechy, a kdo uklouzl po rozsypaném moučkovém cukru, válel se po zemi a smál se. Nikomu se nic nestalo, jen byli všichni od cukru bílí jako sněhuláci.

Myší král byl ale mazaný. Obešel vojáčky zezadu a Louskáčka zahnal až ke kamnům. A teď neměl Louskáček kam ustoupit.

Myší král: Ha! Mám tě, Louskáčku! Teď se vzdáš!

Klárka nevěděla, co dělat. Pak si sundala bačkoru, tu béžovou s bílou bambulkou, a hodila ji ze všech sil. Bačkora proletěla vzduchem a žuch, přistála přímo na myším králi. Nic se mu nestalo, bačkora byla měkká jako polštářek. Ale myší král se tak lekl, že mu z hlavy spadla korunka z náprstku, zamotal se do svého pláště z ponožky a kutálel se po koberci jako klubíčko vlny.

Myší král: Ústup! Myši, ústup! Všichni domů pod podlahu!

A myši utíkaly, co jim nožičky stačily. Za chvíli bylo pod stromečkem prázdno a ticho. Jen na koberci se třpytila malá stříbrná korunka z náprstku. Vojáčci jásali, troubili na trubku a Louskáček se Klárce hluboce uklonil.

Klárka: Cvak a cvak, oříšek, uvnitř dřímá kouzlíček.

Třetí kapitola. Kouzlo se zlomí.

Když bylo po bitvě, přišel ke Klárce Louskáček. Červená stužka mu sklouzla z brady a čelist už ho vůbec nebolela. A pak se stalo něco ještě zvláštnějšího. Kolem Louskáčka se zatřpytil zlatý prach, dřevo zmizelo a před Klárkou stál mladý princ v červeném kabátci se zlatými knoflíky. Měl stejně laskavý úsměv jako dřevěný Louskáček a na hlavě stejnou vysokou černou čepici.

Klárka: Louskáčku? To jsi ty?

Louskáček: Jsem to já. Kdysi dávno mě někdo začaroval do dřeva. A kouzlo mohl zlomit jen ten, kdo mě bude mít rád takového, jaký jsem, i s pokaženou pusou, a kdo se pro mě nebude bát. To jsi dnes udělala ty.

Zvedl ze země stříbrnou korunku z náprstku a podal ji Klárce.

Louskáček: To je tvoje. Patří té, která vyhrála bitvu pod stromečkem.

Pak jí podal ruku.

Louskáček: Chceš vidět, kde bydlím? Ale musíme jít hned, dokud ještě nesvítá.

Klárka přikývla. Princ otevřel dvířka ve skříni s hračkami a za nimi nebyly police ani krabice. Byl tam les. Zasněžený les, plný vysokých smrků a ticha, a nad ním svítil měsíc.

Šli spolu po měkkém sněhu. Pod nohama jim to křupalo, z větví visely rampouchy, které zvonily jako skleněné zvonečky, a z dutiny starého buku na ně mrkala zvědavá sova. Klárka se v tom lese měla bát, ale nebála se. Vždyť šla s kamarádem.

Klárka: Louskáčku, kam vlastně jdeme?

Louskáček: Do Cukrové země. Tam se o Vánocích slaví celou noc. A dnes budeš naším nejvzácnějším hostem.

Vločky padaly pomalu, jako když někdo sype cukr. A pak se začaly točit. Kroužily kolem nich, točily se v kruhu, zvedaly se a zase klesaly, jako by tancovaly na hudbu, kterou slyšel jen les.

Louskáček: To jsou sněhové vločky. Každý rok o Vánocích tancují pro ty, kdo jdou do Cukrové země.

Klárka: Je to krásné. Kdyby to tak viděl Fricek.

Louskáček: Jednou možná uvidí. Až se naučí čekat.

A vločky se k nim přitiskly, jako by je chtěly pohladit, a pak je zvedly a nesly kus cesty vzduchem nad lesem. Klárka se nebála. Držela prince za ruku a smála se.

Klárka: Cvak a cvak, oříšek, uvnitř dřímá kouzlíček.

Čtvrtá kapitola. Cukrová země.

Za lesem se otevřelo údolí a v něm ležela Cukrová země. Domečky tam byly z perníku a střechy z bílé polevy. Ploty byly z lízátek, stromy z marcipánu a mezi nimi tekla řeka teplého kakaa, ze které stoupala vůně až k nebi. Uprostřed údolí stál zámek z cukrových kostek a na jeho věžích svítily lucerničky.

Přes řeku vedl most z cukrových hůlek, červených a bílých, a na mostě stáli cukráři v bílých čepicích. Míchali krém ve velikých hrncích, zdobili dorty a každému, kdo šel kolem, nabídli lžičku na ochutnání. Děti z Cukrové země se tu sáňkovaly z kopce z bílé polevy a stavěly sněhuláky z cukrové vaty.

Klárka: Louskáčku, tady se dá jíst úplně všechno!

Louskáček: Skoro všechno. Ale nejlepší je tu něco jiného. Pojď.

Na zámku hrála hudba. Tančily tam čokoládové panenky, marcipánové žabky a perníkoví panáčci s rozinkovýma očima. Tančily květiny z cukru a jejich sukýnky se točily jako zvonky. Všichni se Klárce klaněli a říkali jí slečno Klárko.

Uprostřed sálu je přivítala Cukrová víla. Měla šaty z cukrové vaty, které se třpytily jako jinovatka, a korunku z kandovaných třešní. Louskáček jí vyprávěl, jak Klárka v noci hodila bačkoru a zachránila ho, a celý sál zatleskal. Cukrová víla se usmála, sáhla do košíčku a podala Klárce dárek zabalený do zlatého papírku.

V papírku byl lískový oříšek, ten nejhezčí, jaký kdy Klárka viděla. Byl hladký a lesklý jako kaštan.

Pak princ Klárku vyzval k tanci. Tančili pomalu, dokola, a celý sál tančil s nimi: vojáčci, myši, panenky i cukrové květiny. Klárce se pomalu zavíraly oči. Hudba byla čím dál tišší a tišší, jako když někdo zavírá krabičku s hracím strojkem.

Louskáček: Jsi unavená, Klárko. Je čas jít domů.

Klárka: Ještě chvilku. Prosím.

Louskáček: Cvak a cvak, oříšek, uvnitř dřímá kouzlíček.

Pátá kapitola. Ráno pod stromečkem.

Když Klárka otevřela oči, ležela ve své posteli. Za oknem svítalo a na parapetu ležel čerstvý sníh. Někde dole cinkaly hrnky a vonělo kakao.

Klárka seběhla po schodech dolů. Pod stromečkem stála postýlka pro panenky a v ní spal Louskáček, dřevěný jako předtím. Kolem brady měl uvázanou červenou stužku. Ale když Klárka zvedla páčku, ústa se mu otevřela i zavřela úplně lehce. Čelist byla celá.

Za chvíli přicupital rozespalý Fricek. Chvíli stál u postýlky a koukal na Louskáčka. Pak z kapsy vytáhl ten nejmenší lískový oříšek, jaký našel, a opatrně ho položil vedle něj na polštářek. Nic neřekl, jen ho pohladil po čepici. Ale Klárka věděla, že to znamená promiň. A Louskáček se na Fricka usmíval tím svým velkým laskavým úsměvem.

Na stromečku se pořád leskla perníková hvězda. Jen pod ní, na bílém moučkovém cukru na podlaze, byly vidět drobounké stopy. Malé myší tlapky. A na koberci u kamen ležel maminčin stříbrný náprstek, který maminka hledala už týden.

Klárka sáhla do kapsy noční košile. Něco v ní bylo. Hladký, lesklý lískový oříšek.

Vtom zazvonil zvonek u dveří a do pokoje vešel kmotr Drosselmeier, se sněhem na klobouku a s brýlemi na špičce nosu.

Kmotr: Dobré ráno, Klárko. Jak se vyspal Louskáček?

Klárka: Kmotříčku, on se v noci proměnil v prince. Porazili jsme myšího krále. A v Cukrové zemi tekla řeka kakaa. To byl jenom sen, že ano?

Kmotr se podíval na oříšek v její dlani. Pak na drobounké stopy pod stromečkem a na stříbrný náprstek u kamen. A nakonec na Klárku, přes brýle, dlouze a laskavě.

Kmotr: Některá kouzla se dějí jen jednou za rok. A jen tomu, kdo má dobré srdíčko. Tak si ten oříšek dobře schovej.

Klárka ho schovala do krabičky pod polštář. A tam je dodnes.

A teď je čas spát, i pro tebe. Pomaloučku se nadechni. Teplá peřina je jako sníh, který tiše padá na zasněžený les. Louskáček stojí na stráži pod stromečkem, myši spí pod podlahou a vločky tančí venku za oknem, jen pro tebe.

Cvak a cvak, oříšek, uvnitř dřímá kouzlíček.

Dobrou noc.